Závěr

Děkuji všem partnerským školám zapojených do našeho projektu škola škole v České republice - pedagogům a žákům, kteří tomuto projektu věnují svůj čas. Do našeho projektu "škola škole" se nyní zapojilo celkem 6 škol a jeden osobní dárce.( ZŠ Dobratice 1 500 Kč, ZŠ Dubňany - 20 000 Kč, MŠ Ratíškovice 3 000 Kč, ZŠ Ratíškovice - 51 962 Kč, ZŠ Uherský Brod 6 600 Kč, ZŠ Újezdec 3 600 Kč a pan Václav Zyder - 6 000 Kč). Díky jejich darům jsme mohli v tomto roce udělat v Tanzánii spoustu práce:

- opravovali jsme třídy

- zastřešili jednu budovu školy (3 třídy)

- nechali jsme vyrobit nové lavice

- nechali jsme udělat podlahu v jedné třídě MŠ a tím umožnit její provoz

- pomohli jsme při stavbě nové budovy školy

- nakoupili potřebné pomůcky do MŠ

 Realizace pomoci dalších škol se uskuteční při letním pobytu bezmámovských dobrovolníků.

Děkuji taky všem , kteří mě vybavili různými hrami, pomůckami, financemi. Zvláště děkuji dětem ze ZŠ v Hovoranech. Moje zavazadlo bylo sice pořádně těžké, ale díky tomu jsme mohli způsobit spoustu radosti nejen dětem v sirotčinci, ale ve všech školách, kde jsme byli - odměnit vždy tři nejlepší žáky z každé třídy a věnovat některé hry dětem v MŠ. Taky jsme mohli vymalovat MŠ v Galule a uspořádat utkání v netbole a fotbale mezi školami v Simike a Mahangu, kdy vítěz si odnesl cenný míč. Cestou jsme s Chrisem navštěvovali sirotky, které podporujeme. Bylo potřeba zaplatit školné a nakoupit uniformy a školní potřeby.Natěstí jsem ale taky stihla strávit alespoň nějaký čas s dětma se sirotčince a posedět s vesničany před domem.

A na závěr bych napsala slova, které mě řekl babu při našem posledním setkání v Mahangu: "K životu pořebuješ jen tři věci. Na prvním místě Boha, na druhém místě práci (obdělávat zem, kterou nám Bůh dal k získání obživy) a na třetím možnost vzdělání. Když tyto tři věci máš, můžeš jednoduše a šťastně žít. Vše ostaní není potřeba a je navíc."

Mbeya, nový sirotek, rozloučení

Jak jsem psala, čekala nás znovu návštěva našeho známého úřadu, kde jsme chtěli sehnat potřebné povolení k studiu na SŠ Jakaya i pro Damiana. Tentokrát jsem vyrazila se sestrou Epifanií, protože Chris už odjel do chladných krajů - do ČR :-). Přestože na stěnách úřadu nápisy hlásaly, že získat toto povolení už není možné a na úřadě čekal dav lidí, naše "specifičnost" přinesla úspěch!!! Jak sestra řekla - způsobila to z 50% moje barva pleti na tomto místě nezvyklá plus 50% za její hábit :-).

Bylo taky potřeba vyzvednout Anastazii, našeho nového sirotka. Anna (jak jí říkají), žila se svou babičkou ve městě. Přestože je jí 11 let, nechodila dosud do školy. Sama babička neumí číst a psát a nemá sílu ani finance Anně docházku do školy zajistit. Anna tak místo školy pomáhala shánět pro ně obživu. Před Chrisovým odjezdem jsme byli navštívit místo, kde žije (žijí u známých, nemají vlastní bydlení). Bylo potřeba vyřešit její školní docházku. Po dohodě se setrou Epifanií, jsme se rozhodli ji co nejdříve vzít do sirotčince v Mahangu, kde ji bude sestra i ostatní děti doučovat a pak nastoupí rovnou do 3. ročníku. V okolí je spousta sirotků, které žijí u svých prarodičů, ale ti je chtějí mít u sebe, protože nemají nikoho jiného, kdo by se o ně postaral. Ve městech je to často horší, protože nemají možnost obdělávat pole. Anna vzala svou malou igelitku s věcma a ruku v ruce jsme vyrazili do Mahanga. Bylo vidět, jak vše kolem je pro ni nové a úplně hltala vše, co jí sestra cestou ukazovala a vysvětlovala.

Čas rychle utekl a já jsem se musela s Mahangem rozloučit. Hlavně tedy s dětma. Je to každý rok těžší. Velmi těžce se odsud odjíždí. Večer ale nebyl smutný, ale plný smíchu. V Mbey jsme nakoupily maso na večeři a k tomu jsme si dali sodu. Dovezla jsem dětem na závěrečnou párty brčka a protože je polovina z nich utopila v láhvy, o legraci nebyla nouze. Je super sledovat, jak Wilson, který je tady asi 14 dní, dobře zapadl, je tu jako doma a už se stará o mladší a naopak Anna se teprve první večer rozkoukává. Trochu jsme večer protáhli, přestože se jde zítra do školy, ale to se nám teď stalo víckrát. Takže jak kluci převážně "zamutovali": goodbay, but not forever.... Pak už mě čekala dlouhá cesta domů, která se trochu ptotáhla, protože mně v Istambulu uletěl návazný let a tím pak i ve Vídni autobus.... :-). Ale to jsou běžné nástrahy cestování.

ZŠ a MŠ Mahango a Simike II

Poslední dny v Mahangu byly velmi horké, po dešti ani památky. Takže jsem se při objíždění posledních škol v "blízkém" okolí na kole pořádně zapotila. Nejdříve jsem si půjčila kolo od babu. Jízda v sukni na kole se štanglou a bez brzd by nebyl takový problém (je tady téměř rovina), jako byla pořádná osmice na předním kole a skřípění, které dávalo o mně znát širokému okolí :-). Další den jsem dala přednost kolu jedné sestry. Moc jsem si nepomohla. Ale píchla jsem jen jedenkrát :-).

Školu Jakaya jsem musela navštívit hned dvakrát, protože jsem nezastihla ředitele. Alespoň jsem se mohla více poptat na naše studenty (Donaldia je ve 2. ročníku a další tři brzy nastoupí - Wilson, Jamila a Damian).

Školka Mahango

Tak tady jsem to měla opravdu "co by kamenem dohodil". Děti ze školky na mě volají vždy, když vyjdu z domu, protože jsou často venku, kde se učí psát písmena klacíkem do hlíny, a dobře odsud na mě vidí. Donesla jsem do školky všechny nakoupené pomůcky - sešity, tužky, křídy...Protože děti tady všeobecně téměř nekreslí, koupila jsem balíky bílých papírů a pastelky a předkreslila jsem jim omalovánky a různé úkoly pro procvičení grafomotoriky. Největší úspěch ale měly míče - na kopání a házení. Doplnila jsem to věcmi, které jsem dovezla z ČR - nafukovací balónky, bublifuk a samozřejmě sladkosti. Děti mě stopovaly i po zavření školky. Je krásné vidět, jak jim úplná maličkost způsobí velkou radost. Např. když jsem stříhala pexesa, odnášeli si na hraní odstřižky, jako velkou vzácnost. Moc se jim i líbilo si jen tak prohlížet obrázky z pexesa. Zbyla malá část peněz, kterou jsme odložili na léto, kdy budou dobrovolníci ve školce investovat více peněz.

Škola v Mahangu

I ve škole v Mahangu probíhá práce podle domluvy. Jen se trochu zpozdila, protože zedník byl nemocný a nyní je těžké najít druhého, protože všichni pracují na poli. Jakmile zaprší, všichni jsou na svém rýžovém poli. Ale nyní už zase práce odsýpá. Z peněz vyjde v jedné třídě MŠ podlaha a omítky do výšky oken. Děti se zatím učí na místním "úřadě" v Mahangu. Jediné, co jim tam nechybí,  je třecha nad hlavou. Jinak sedí na zemi na udusané hlíně pořádně namačkaní na sebe. Proto chtěli udělat podlahu alespoň v jedné třídě, aby se zde mohli začít učit. Na lavice samozřejmě ještě dlouho nebudou mít, tak jsem jim koupila na zem alespoň rohože, aby děti neseděly přímo na zemi. Jednu rohož jsme koupila taky do sirotčince, protože i zde se často děti učí na zemi (píšou křídou na zem) a taky jim už přestává stačit místo u stolu.

I v Mahangu jsme odměnili vždy tři nejlepší žáky z každé třídy. Měla jsem radost, že v této úspěšné skupině byly hojně zastoupeny naše děti ze sirotčince. Protože jednou z odměn bylo pro každého pexeso, následovala výuka hry pexesa pro děti i učitele :-). Škola v Mahangu posílá spoustu pozdravů a díků svojí partnerské škole v Újezdci.

Simike

Do Simike mě svezl ředitel z Mahanga na motorce. Zde jsem jela hlavně odměnit nejlepší žáky jako v ostatních školách a domluvit předání nových lavic přímo u stoláře v Mswiswi večer před mým odjezdem. Protože jsem hojně zásobená různými druhy pexes, využila jsme je i v Simike jako jednu z odměn. Takže po vyhlášení a odměnění nejlepších žáků, následovala i zde výuka hry pexesa. Velmi dobře se toho zhostil ředitel z Mahanga, ketrý se tuto hru naučil asi hodinu před tím :-).

Stolař ze Simike nakonec zvládl vyrobit téměř všechny lavice (12 ks). Před jejich odvezením do Simike ale budou hotové všechny. Každá lavice má sloužit pro 3 žáky, ale realita je jiná. Většinou tam sedí 4, 5 i 6 žáků. I škola ze Simike posílá velké díky a mnoho pozdravů pro svoji partnerskou školu v Uherském Brodě.

Život bezmámovské rodiny

Dny v sirotčinci jsou nyní dlouhé. Jednak začal školní rok a taky začalo období dešťů, kdy je potřeba rychle obdělat pole, protože od nynější práce závisí následná úroda.Takže kluci brzy ráno vstanou a ještě téměř za tmy se vypraví pěšky několik km do školy. V poledne se vrací zpět na oběd, nejmladší tu zůstávají a ostatní odchází znovu do školy na odpolední vyučování. Po škole je čeká spousta úkolů pro zajištění chodu této rozrůstající se rodiny. Nyní je to tedy hlavně práce na poli. Práce převážně na rýžovém poli není vůbec jednoduchá - v horku, ve vodě, s motykou velkou jako náš rýč...V sobotu tam na ostrém slunci pracovali celý den. Za tmy se se smíchem a zpěvem vrací domů špinaví až za ušima (to je opravdu skutečnost, žádné přikrášlení). K tomu je potřeba postarat se o nasekání dřeva, nošení vody na mytí, úklid, postarat se o zvířata, ale taky o sebe a své věci - praní, umývaní se. A po večeři sedí nad úkoly a předhání se, komu dám víc úkolů. Jsou za to ještě vděční.

Neděle je jediný den, kdy je trochu více času na hry. Tak to rozjíždíme na všech stranách :-). Na jedné straně se hraje fotbal - nejen děti, ale i patron Josef a naši dospěláci. Nevím, koho to baví víc (děti, dospělé, diváky), ale vydrží v horku běhat za míčem celé odpoledne. Nejmladší cvrnkají kuličky. A v tom největším parnu pak dostal každý jednu omalovánku, kterou poctivě další dny vymalovávali (a to všechny věkové kategorie).Večer se opět sedí nad úkoly, které jsou téměř za odměnu.

Ale ani neděle není zcela bez práce. Ke všemu onemocněla naše kuchařka bibi Veronika a bylo potřeba ji doprovodit do nemocnice. Společnými silami se teď musí postarat taky o vaření, což už v tomto počtu není jednoduché. Benedicto byl ale velmi pyšný, když si jeho ugali (kukuřičnou kaši) chodili ostatní přidávat :-).

Lidé se tady hodně smějí. Téměř nic nemají a hodně pracují, aby se uživili. Když se jich ale zeptáte, jak se mají, tak vždycky odpoví, že dobře. To pociťuju jako jeden z největších kontrastů vůči nám. V minulém roce jsem po příletu zpět do Prahy čekala v davu lidí na autobus a lidé kolem si jen stěžovali a na vše nadávali :-(. Děti tady jsou vděčné za opravdovou maličkost. U nás v pokoji plném hraček a stolu se spoustou dobrot je uobčas těžké se jim zavděčit.