Jak jsem psala, čekala nás znovu návštěva našeho známého
úřadu, kde jsme chtěli sehnat potřebné povolení k studiu na SŠ Jakaya i pro
Damiana. Tentokrát jsem vyrazila se sestrou Epifanií, protože Chris už odjel do
chladných krajů - do ČR :-). Přestože na stěnách úřadu nápisy hlásaly, že získat
toto povolení už není možné a na úřadě čekal dav lidí, naše
"specifičnost" přinesla úspěch!!! Jak sestra řekla - způsobila to z
50% moje barva pleti na tomto místě nezvyklá plus 50% za její hábit :-).
Bylo taky potřeba vyzvednout Anastazii, našeho nového
sirotka. Anna (jak jí říkají), žila se svou babičkou ve městě. Přestože je jí
11 let, nechodila dosud do školy. Sama babička neumí číst a psát a nemá sílu
ani finance Anně docházku do školy zajistit. Anna tak místo školy pomáhala
shánět pro ně obživu. Před Chrisovým odjezdem jsme byli navštívit místo, kde
žije (žijí u známých, nemají vlastní bydlení). Bylo potřeba vyřešit její školní
docházku. Po dohodě se setrou Epifanií, jsme se rozhodli ji co nejdříve vzít do
sirotčince v Mahangu, kde ji bude sestra i ostatní děti doučovat a pak nastoupí
rovnou do 3. ročníku. V okolí je spousta sirotků, které žijí u svých prarodičů,
ale ti je chtějí mít u sebe, protože nemají nikoho jiného, kdo by se o ně
postaral. Ve městech je to často horší, protože nemají možnost obdělávat pole.
Anna vzala svou malou igelitku s věcma a ruku v ruce jsme vyrazili do Mahanga.
Bylo vidět, jak vše kolem je pro ni nové a úplně hltala vše, co jí sestra
cestou ukazovala a vysvětlovala.
Čas rychle utekl a já jsem se musela s Mahangem
rozloučit. Hlavně tedy s dětma. Je to každý rok těžší. Velmi těžce se odsud
odjíždí. Večer ale nebyl smutný, ale plný smíchu. V Mbey jsme nakoupily maso na
večeři a k tomu jsme si dali sodu. Dovezla jsem dětem na závěrečnou párty brčka
a protože je polovina z nich utopila v láhvy, o legraci nebyla nouze. Je super
sledovat, jak Wilson, který je tady asi 14 dní, dobře zapadl, je tu jako doma a
už se stará o mladší a naopak Anna se teprve první večer rozkoukává. Trochu
jsme večer protáhli, přestože se jde zítra do školy, ale to se nám teď stalo
víckrát. Takže jak kluci převážně "zamutovali": goodbay, but not
forever.... Pak už mě čekala dlouhá cesta domů, která se trochu ptotáhla,
protože mně v Istambulu uletěl návazný let a tím pak i ve Vídni autobus.... :-).
Ale to jsou běžné nástrahy cestování.
Žádné komentáře:
Okomentovat