Poslední dny v Mahangu byly velmi horké, po dešti ani
památky. Takže jsem se při objíždění posledních škol v "blízkém"
okolí na kole pořádně zapotila. Nejdříve jsem si půjčila kolo od babu. Jízda v
sukni na kole se štanglou a bez brzd by nebyl takový problém (je tady téměř
rovina), jako byla pořádná osmice na předním kole a skřípění, které dávalo o
mně znát širokému okolí :-). Další den jsem dala přednost kolu jedné sestry.
Moc jsem si nepomohla. Ale píchla jsem jen jedenkrát :-).
Školu Jakaya jsem musela navštívit hned dvakrát, protože
jsem nezastihla ředitele. Alespoň jsem se mohla více poptat na naše studenty
(Donaldia je ve 2. ročníku a další tři brzy nastoupí - Wilson, Jamila a
Damian).
Školka Mahango
Tak tady jsem to měla opravdu "co by kamenem
dohodil". Děti ze školky na mě volají vždy, když vyjdu z domu, protože
jsou často venku, kde se učí psát písmena klacíkem do hlíny, a dobře odsud na
mě vidí. Donesla jsem do školky všechny nakoupené pomůcky - sešity, tužky,
křídy...Protože děti tady všeobecně téměř nekreslí, koupila jsem balíky bílých
papírů a pastelky a předkreslila jsem jim omalovánky a různé úkoly pro
procvičení grafomotoriky. Největší úspěch ale měly míče - na kopání a házení.
Doplnila jsem to věcmi, které jsem dovezla z ČR - nafukovací balónky, bublifuk
a samozřejmě sladkosti. Děti mě stopovaly i po zavření školky. Je krásné vidět,
jak jim úplná maličkost způsobí velkou radost. Např. když jsem stříhala pexesa,
odnášeli si na hraní odstřižky, jako velkou vzácnost. Moc se jim i líbilo si
jen tak prohlížet obrázky z pexesa. Zbyla malá část peněz, kterou jsme odložili
na léto, kdy budou dobrovolníci ve školce investovat více peněz.
Škola v Mahangu
I ve škole v Mahangu probíhá práce podle domluvy. Jen se
trochu zpozdila, protože zedník byl nemocný a nyní je těžké najít druhého,
protože všichni pracují na poli. Jakmile zaprší, všichni jsou na svém rýžovém
poli. Ale nyní už zase práce odsýpá. Z peněz vyjde v jedné třídě MŠ podlaha a
omítky do výšky oken. Děti se zatím učí na místním "úřadě" v Mahangu.
Jediné, co jim tam nechybí, je třecha
nad hlavou. Jinak sedí na zemi na udusané hlíně pořádně namačkaní na sebe.
Proto chtěli udělat podlahu alespoň v jedné třídě, aby se zde mohli začít učit.
Na lavice samozřejmě ještě dlouho nebudou mít, tak jsem jim koupila na zem
alespoň rohože, aby děti neseděly přímo na zemi. Jednu rohož jsme koupila taky
do sirotčince, protože i zde se často děti učí na zemi (píšou křídou na zem) a
taky jim už přestává stačit místo u stolu.
I v Mahangu jsme odměnili vždy tři nejlepší žáky z každé
třídy. Měla jsem radost, že v této úspěšné skupině byly hojně zastoupeny naše
děti ze sirotčince. Protože jednou z odměn bylo pro každého pexeso, následovala
výuka hry pexesa pro děti i učitele :-). Škola v Mahangu posílá spoustu
pozdravů a díků svojí partnerské škole v Újezdci.
Simike
Do Simike mě svezl ředitel z Mahanga na motorce. Zde jsem
jela hlavně odměnit nejlepší žáky jako v ostatních školách a domluvit předání
nových lavic přímo u stoláře v Mswiswi večer před mým odjezdem. Protože jsem
hojně zásobená různými druhy pexes, využila jsme je i v Simike jako jednu z
odměn. Takže po vyhlášení a odměnění nejlepších žáků, následovala i zde výuka
hry pexesa. Velmi dobře se toho zhostil ředitel z Mahanga, ketrý se tuto hru
naučil asi hodinu před tím :-).
Stolař ze Simike nakonec zvládl vyrobit téměř všechny
lavice (12 ks). Před jejich odvezením do Simike ale budou hotové všechny. Každá
lavice má sloužit pro 3 žáky, ale realita je jiná. Většinou tam sedí 4, 5 i 6
žáků. I škola ze Simike posílá velké díky a mnoho pozdravů pro svoji
partnerskou školu v Uherském Brodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat