Dny v sirotčinci jsou nyní dlouhé. Jednak začal školní
rok a taky začalo období dešťů, kdy je potřeba rychle obdělat pole, protože od
nynější práce závisí následná úroda.Takže kluci brzy ráno vstanou a ještě téměř
za tmy se vypraví pěšky několik km do školy. V poledne se vrací zpět na oběd,
nejmladší tu zůstávají a ostatní odchází znovu do školy na odpolední vyučování.
Po škole je čeká spousta úkolů pro zajištění chodu této rozrůstající se rodiny.
Nyní je to tedy hlavně práce na poli. Práce převážně na rýžovém poli není vůbec
jednoduchá - v horku, ve vodě, s motykou velkou jako náš rýč...V sobotu tam na
ostrém slunci pracovali celý den. Za tmy se se smíchem a zpěvem vrací domů
špinaví až za ušima (to je opravdu skutečnost, žádné přikrášlení). K tomu je
potřeba postarat se o nasekání dřeva, nošení vody na mytí, úklid, postarat se o
zvířata, ale taky o sebe a své věci - praní, umývaní se. A po večeři sedí nad
úkoly a předhání se, komu dám víc úkolů. Jsou za to ještě vděční.
Neděle je jediný den, kdy je trochu více času na hry. Tak
to rozjíždíme na všech stranách :-). Na jedné straně se hraje fotbal - nejen
děti, ale i patron Josef a naši dospěláci. Nevím, koho to baví víc (děti,
dospělé, diváky), ale vydrží v horku běhat za míčem celé odpoledne. Nejmladší
cvrnkají kuličky. A v tom největším parnu pak dostal každý jednu omalovánku,
kterou poctivě další dny vymalovávali (a to všechny věkové kategorie).Večer se
opět sedí nad úkoly, které jsou téměř za odměnu.
Ale ani neděle není zcela bez práce. Ke všemu onemocněla
naše kuchařka bibi Veronika a bylo potřeba ji doprovodit do nemocnice.
Společnými silami se teď musí postarat taky o vaření, což už v tomto počtu není
jednoduché. Benedicto byl ale velmi pyšný, když si jeho ugali (kukuřičnou kaši)
chodili ostatní přidávat :-).
Lidé se tady hodně smějí. Téměř nic nemají a hodně
pracují, aby se uživili. Když se jich ale zeptáte, jak se mají, tak vždycky
odpoví, že dobře. To pociťuju jako jeden z největších kontrastů vůči nám. V
minulém roce jsem po příletu zpět do Prahy čekala v davu lidí na autobus a lidé
kolem si jen stěžovali a na vše nadávali :-(. Děti tady jsou vděčné za
opravdovou maličkost. U nás v pokoji plném hraček a stolu se spoustou dobrot je
uobčas těžké se jim zavděčit.
Žádné komentáře:
Okomentovat