Galula II

Stejně jako předchozí den jsme začali na úřadě. Tentokrát nás alespoň díky naší specifičnosti vzali na vědomí (v čekajícím davu vynikla má barva). Naše naděje pro získání potřebného papíru se zvýšila, takže opět zítra. Jestli nám ho nedají, budeme zde nocovat :-).

Pak nás čekalo setkání v cihelně, odkud přišla Chrisovi nabídka výhodného prodeje cihel. Jelikož stále někde něco stavíme, domluvili jsme si hned schůzku. Cihelnu z 50% vlastní Francie, takže nás přivítal jeden místní člověk a jeden mladičký Francouz, který velmi rád viděl bělocha. Jejich projekt vypadá zatím velmi dobře, protože je od nich možné pouze zdarma zapůjčit stroje a přímo na místě stavby vyrábět cihly spolu s místními lidmi....O něco dříve bychom to velmi ocenili v Kise, Ilenge i samotném Mahangu. Dostali jsme výsledné cihly na ukázku, ale domů je opravdu nepovezu :-). Po velmi profesionálním jednání se Francouz proměnil v bělocha, který hledá spřízněné lidi, protože zde bude spolu s manželkou 2 roky.

Do Galuly jsme nakonec dorazili odpoledne a hned jsme začali s chystaným překvapením. V minulých dvou letech jim partnerská škola z Dubňan pomohla dostavit mateřskou školu. V jedné třídě je jich kolem 70ti dětí. Chtěla jsem jim (podobně jako je to ve školce v Mahangu) trochu vymalovat bílé stěny a zároveň aby jim to pomohlo v učení - písmena, číslice  a zvířata (v Tanzánii je MŠ něco jako naše první třída). Jelikož jsem v knížce, kterou o svém životě napsal Chris, zjistila, že on sám má s tím velké zkušenosti, nakoupili jsme barvy a pustili se rychle do toho. 

V tomto roce mě poprvé za dobu, co tu jezdím, postihly zdravotní problémy. Přes dva dny jsem měla neskutečné křeče v břiše, celá jsem hořela a cítila se velmi slabá. Na jednu stranu jsme měla hlad, ale každé další jídlo to jen zhoršovalo. Nevím, jakým jídlem nebo vodou jsem si to vysloužila, protože zde jím v podstatě vše, ale na vodu si dávám pozor. Díky Bohu je to za mnou. Samozřejmě to bylo v nejméně vhodnou chvíli, takže malování ve školce, na které jsme se těšila, bylo nakonec utrpení. Jen díky Chrisovi jsme to zvládli. Končili jsme za tmy. Ještě jsme ve školce navěšeli nafouknuté balónky. Překvapením to nakonec bylo pouze pro dětí z mateřské školy, kteří už v tuto dobu nebyly ve škole. Ostatní žáci nás až do večera bedlivě pozorovali.

Přenocovali jsme v Galule a hned ráno jsme ještě ve škole zkontrolovali probíhající opravy. Jsou už hotové podlahy ve dvou třídách a v jedné udělané okna. Potřebnou vodu  k práci (stejně jako když ji potřebují doma) musí děti nanosit ze vzdálené řeky. Škola je ke všemu na pořádném kopci. Je tedy ještě potřeba udělat podlahu v jedné třídě, zasklít okna a vymalovat. V příštím roce by rádi pokračovali s opravami.

Nejlepším žákům z každé třídy jsme opět předali malé dárky, stejně tak i pro MŠ. Je úžasné vidět, jak se dětem rozzáří oči, když poprvé uvidí třeba bublifuk. A když to vidíte až ve stovkách očí, je to nádhera :-). Často jsou zde problémy se sesuvy půdy. V minulosti se nebezpečně přibližovaly k budově školy. Proto v okolí nasázeli stromy a nyní jsou už pěkně vzrostlé.

Vymalovaná školka se všem, ale zvláště dětem velmi líbila. I tato škola posílá do partnerské školy v Dubňanech mnoho pozdravů a velké díky. Ostatně už samotný název Dubňany vyvolá vždy na jejich tvářích úsměv, protože to zní, jako když řeknete ve svahilštině pták a opice za sebou :-).

Vzhledem k cestě po "rychlém" přesunu do Mbey nás čekaly nekonečné pochůzky. Samozřejmě první zastávkou byl náš známý úřad. Dnes se nám podařilo získat potřebný papír pro dvě naše děti - Jamilu a Wilsona!!! Ale v pondělí bude pokračování,  protože ho potřebujeme ještě pro Damiana. Problém je, že pokud nechceme, aby děti ze sirotčince chodily na dost vzdálenou střední školu, kam spadají, bude potřeba tento proces absolvovat téměř každý rok.

V Mahangu bylo potřeba pro studenty, kteří konečně mohou začít chodit do školy, nakoupit na trhu uniformy. Není jednoduché vybrat z hromady starých botů, které jsou naleštěné, aby vypadaly dobře, takové, které vydrží dlouhé pochody a nerozpadnou se za týden. Ráda jsem to nechala na Josefovi a Chrisovi, kteří s tím už mají značné zkušenosti.

Také jsme museli dořešit opravu lavic v Simike. Opravy by byly natolik nákladné, že jsme se rozhodli za peníze ze školy z Uherského Brodu raději pořídit lavice nové. Bude jich méně, ale budou kvalitní a déle vydrží.

Do Mbey jsme se vraceli opět za tmy. A nyní se snažím kolem půlnoci zakončit blogem tento dlouhý den. Nějak jsem nechytla to africké tempo a všechny dny jsou dost dlouhé a plné činností. A vypadá to, že tomu tak bude až do konce mého pobytu :-).

Ilenge a Kisa II

Před náma je druhé kolo návštěv partnerských škol, abychom dohlédli na prováděné práce. Ráno jsme ale nejdříve museli zajet do obchodu, kde jsme nakupovali věci pro školku v Mahangu. Při našem větším nákupu jsme si přibrali i tašku, která nám nepatřila. Pak jsme se divili, co jsme to v autě našli. Takže jsme ji zajeli vyměnit za to, co jsme tam naopak nechali :-). Taky jsme byli na úřadě urgovat další papír, který je potřeba k tomu, aby naši tři sirotci v Mahangu mohli konečně začít chodit na střední školu. Podle svého původního bydliště spadají totiž do jiné školy (sirotčinci je však nejblíže Jakaya). Získat tento papír je možná těžší než si změnit jméno a studovat jako někdo jiný, což se docela běžně stávalo a stává. V budoucnu to údajně už nebude možné, protože začíná centrální registrace obyvatel. Tentokrát jsme papír nezískali, ale snad se nám to další den podaří.

Ilenge

První zastávkou bylo Ilenge. Dá se říct, že je to již tradicí, že v Ilenge je vše v pořádku a vše běží podle dohody. Stěny budoucí budovy školy pomalu rostou. Ve škole jsme převzali dopisy pro jejich dárce - pana Václava Zydera a ZŠ Dobratice - spolu s mnohými díky a pozdravy pro ně a taky dalšími banány a kukuřicí. Protože jsme chtěli více poznat život zdejších dětí, vydali jsme se spolu s ředitelem školy do vesnice. Jsou to spíše samostatné malé domky ukryté uprostřed banánovníků, takže je není vůbec vidět. Půda zde je velmi úrodná a stejně tak i podmínky pro pěstování všeho možného. Roste zde v podstatě vše společně - banány vedle kávy a čaje, pomerančů a kukuřice... Proto je tady taky půda velmi drahá. Tato bohatá úroda pro ně znamená dostatek jídla po celý rok, ale z částečného prodeje jen malý zisk na vše další potřebné.

Naopak Mahango, kde téměř žádné ovoce neroste, má výhodu v možnosti pěstování rýže, která je drahá a tedy se výhodně prodává. Její pěstování však vyžaduje opravdu tvrdou práci, což právě v tomto měsíci každý v Mahangu potvrdí.

Ve vesnici jsme narazili i na včelí úl, tak přikládám pro zajímavost fotografii. Také jsme viděli, jak se z cukrové třtiny vyrábí alkohol - nařízne se  a připevní se k ní trubice, kam odtéká tekutina. Další postup najdete v knížce, kterou napsal Chris :-).

Kisa

Ačkoliv v Kise slibovali, že za týden budou mít střechu na jedné budově nové školy hotovou, věděli jsme, že to nemůžou stihnout. Práce jim ale šla pěkně od ruky. Jen lešení z žebříků (můžete vidět na fotce) se mi zdálo poněkud nebezpečné. Oni vypadali ale v pohodě. Sešla se spousta mužů z vesnice, aby pomohli. Na vše dohlížel sám starosta s ředitelem školy. Kontrola přijela i zhora od člověka, se kterým jsme se minulý týden setkali v Tukuyu. Takže kontrola je důkladná.

I tady jsme se vydali se starostou i ředitelem školy navštívit vesnici. Setkali jsme se hlavně se starými lidmi, protože ostatní byli na poli. Mnoho z těchto starých lidí, pokud nemají rodinu,  jsou na tom vlastně stejně jako sirotci. Například stará paní.se kterou jsme se setkali (na fotce), má doma těžce nemocného manžela, ktreý jen leží a nemůže ani mluvit. Sama paní je už velmi slabá, takže práce na poli je pro ni velmi těžká. Jídlo ale musí obstarat, protože nemá žádnou rodinu. Na lékaře pro manžela však finance nemá. Rozhodně jí ale nechybí úsměv na tváři. Když jí Chris donesl alespoň cukr a mýdlo, vzala mačetu a darovala mu celý trs banánů. Připadalo mi to jako příběh z Bible o chudé vdově, která darovala vše, co měla. Na další banány bude čekat asi dva měsíce. Také jsme potkali faráře, který staví kostel, což znamená, že z dost velké dálky každý den přiváží na kole na místo stavby káman po kameni (spíše balvany).

Ve škole jsme pak odměnili nejlepší žáky z každého ročníku a převzali spoustu díků pro partnerskou školu v Ratíškovicích.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v Igogwe navštívit  dalšího podporovaného sirotka přes adopci na dálku - Loveness. To je přesný příklad pro změnu jména. Loveness neudělala závěrečnou zkoušku v sedmém ročníku a nyní chodí do školy pod jiným jménem. Do Mbey jsme se po velmi dlouhém dni vraceli v husté mlze.

Fotbalové utkání Mahango x Simike

Čekal nás fotbalový zápas mezi školou v Mahangu a Simike. Nový míč, který byl určen pro vítěze však zůstal spolu s Chrisem v Mbey. Tak jsem si ze sirotčince míč zase vzala a slíbila, že jim brzy přivezu druhý. Získat tento míč před zápasem včas nebylo tak jednoduché. Josef (patron sirotčince), který měl míč schovaný ve svém pokoji, byl ráno na několik kilometrů vzdáleném poli, kde pomáhal babuovi orat pole pomocí volů. Najít ho, dobrodit se k němu vodou (cestou stejně jako vloni utopit žabky), počkat, až bude práce hotová a absolvovat cestu zpět vzalo "trochu " času. Na začátek zápasu jsem tak dorazila s 20 min zpožděním. Žáci ze sousedního Simike však měli zpoždění větší :-).

Tento den bylo neskutečně horko. Před zápasem jsem začínala mít před očima pouze tmu. Zachránily mě 2 litry vody, po nichž jsem byla schopná zase fungovat :-). Nikdy jsem snad tolik vody nevypila. Toto horko však neubralo nic na nadšení hráčů a hlavně fanynek. Pro dostatečný výhled se využívaly všechny možnosti. Děti visely na všech dostupných stromech. Jako první proběhlo utkání v netbole (něco jako dívčí košíková). V minulém roce, kdy jasným favoritem bylo Simike, bylo letošní utkání velmi vyrovnané a tím pro fandící hodně zajímavé. Nakonec těsně vyhrálo Mahango (12:11). Vítězství (a tedy i fotbalový míč) získalo Mahango nakonec i ve fotbale (3:0). Oslavu vítězství nezkazil ani dlouho očekávaný déšť. Všichni hráči za námahu dostali sodu, což pro ně byly nové vánoce :-). Já jsem ještě stihla dojet do Mbey těsně před setměním. Už mě honila pořádná bouřka.

Život v Mahangu

Tak jsem po potřebných nákupech zanechala Chrise s pokaženým autem v Mbey a vydala se před druhým kolem návštěv partnerských škol do Mahanga.

Neděle začala vesele - v Mahangu se narodilo miminko. Rodiče ho chtějí pojmenovat po mně - Elisa. To jsem si zasloužila jen tím, že jsem jim miminko vyfotila  a sdílela spolu s nimi jejich radost :-).

Cestou do kostela jsem se konečně potkala s místními a mohla tak dostatečně oprášit všechny možné formy pozdravů. V kostele jsem opět musela přede všemi řečnit. Je to docela sranda, protože já neumím (až na pár vět) swahilsky a vesničané jsou na tom stejně s angličtinou. Ale při dobré vůli se dorozumíme :-)Rodina v sirotčinci se pomalu rozrůstá a když jdeme přes vesnici, je to už pěkná "smečka". Musím říct, že jsem ráda, že můžu být součástí této bezmámovské smečky.

Odpoledne jsme začali s náramkama z gumiček. Ačkoliv jsem gumiček dovezla opravdu hodně, velmi rychle mizely. Vyráběly se náramky, náhrdelníky, čelenky a dokonce i opasky. Nakonec si všichni pochvalovali, že vypadají jako masajové :-). Udělali jsme taky náramky do partnerských škol, kde je dostanou spolu s dalšími drobnými dárky nejlepší žáci. Protože jsem do sirotčince dovezla velikou vzácnost - fotbalový míč - zbytek dne kluci strávili hraním fotbalu, což večer vyneslo dvě naražené nohy. Mezi hrami však stihli vyprat svoje oblečení, postarat se o kupu králíků a vymydlit taky sami sebe, což není tak jednoduché. Buď je tady spousta prachu nebo (když zaprší) spousta bláta. Vlastně nyní většinu času oboje dohromady. Je obdivuhodné vidět, jak si malí prvňáček napustí z vodního tanku kbelík vody, který je pomalu větší než on, pak si ho da na hlavu a odnáší si ho do "koupelny", kde se sám bude "kýblíkovat" - neboli polévat vodou z kýble :-).

Jak jsem již psala, Tanzánie se mění a každý rok je tady něco nového. Ve městech se za deště rozmohly deštníky, skleněné láhve nahrazují plastové. Na vesnici většina dětí alespoň do školy nosí "boty". Hliněné domečky postupně nahrazují domky z pálených cihel a jejich střechy mají místo slámy vlnitý plech, který svítí do dálky (alespoň na začátku).

V okolí Mahanga se objevují vysoké dřevěné sloupy. Chystají se tak na příchod elektřiny. Ne že bych jim elektriku nepřála, ale s příchodem elektřiny (při zálibě místních v hlasité hudbě) zřejmě skončí úžasné noční žabí koncerty a neskutečný pohled na hvězdné nebe, který neruší žádné světlo. Ale v Galule tyto sloupy stojí už několik let a elektřina nikde....ale Galula je přece jen trochu daleko

Simike a školka v Mahangu

Simike

Cesta do Simike nezklamala. Bylo to jako na horské dráze vedené přes vodní příkopy. Ale nakonec jsme do školy dojeli. V minulosti tady vázla spolupráce školy s vesnicí. Tato spolupráce je velmi důležitá i pro náš projekt, jinak se těžko realizuje. Proto se vždy při první návštěvě školy  schází zástupci vesnice, rodičů a školy. V minulém roce jsme podporu z jejich partnesrké školy v Uherském Brodě přesměrovali do Mahanga. Protože tato škola však pomoc opravdu potřebuje, chtěli jsme jim dát ještě poslední šanci. Jel s náma i ředitel školy z Mahanga, aby jim mohl předat zkušenosti, protože v Mahangu spolupráce funguje naopak velmi dobře. Zástupci vesnice jsou noví a vypadají, že oni chtějí být aktivní. Pevně v to doufám, protože nerada dělám strašáka. Tentokrát to ale asi stálo za to. Společně jsme se dohodli, že v letošním roce za peníze z jejich partnerské školy v Uherském Brodě(6 600 Kč) necháme opravit 46 zcela rozbitých lavic. V příštím roce by byli rádi, kdybychom jim pomohli s dokončením jedné třídy která jim chybí. Nyní se v jedné třídě střídají dva ročníky, jedna skupina dětí se vždy učí venku. Tady nás pohostili sodou, takže jsem už zase jako žába :-).

V Tanzánii, i když se něco nedaří, jsou všichni  pořád v pohodě. Jako když na úřadě s úsměvem Chrisovi řekli, že nemůžou najít jeho pas a že ho ztratili....a pořád se usmívali. Stejně tak v této škole jsme před nějakým časem pořizovali branky na fotbal a v dalším roce byla jedna zlomená. Tak jsme je žádali, aby ji opravili. A ředitel s úsměvem sliboval, že ji opraví. Přišli jsme znovu a branka byla pořád ve stejném stavu. Dožadovali jsme se splnění slibu a ředitel s úsměvem, že samozřejmě....a pořád s úsměvem a vtipkováním a nic.

Tentokrát to vypadá slibně, protože už při pití sody a opět veselé konverzaci už někteří na opravě brány pracovali :-).

Školka v Mahangu

Poslední zastávkou v prvním kole našeho projektu byla mateřská školka v Mahangu. Tu již několik let podporuje MŠ Sluníčko z Ratíškovic (v tomto roce částkou 3 000Kč). Bylo už trochu pozdě, takže jsme děti nezastihli. Doufám, že si jich užiju poslední týden. Domluvili jsme se sestrou, která školku vede, na nákupu nejdůležitějších věcí pro výuku dětí, stejně jako v minulém roce. Stejně tak nás požádala o míče. Jsou to v podstatě jediné hračky, ketré ve školce mají možnost mít a ty z minulého roku už bohužel nemají.

Ještě bylo potřeba dořešit nákup školních uniforem pro děti ze sirotčince a uhánět do Mbey dořešit možnost ubytování pro naše tři studenty, o kterých jsem psala. To se nakonec podařilo s pomocí syna od babu najít - jednu místnost u známého učitele. Problémem zůstává, kde najít finance a na školní poplatky a jídlo.

Přidávám jednu fotku Chrise :-). Tak vypadá pracovník Bez mámy v Tanzánii, aby všechno stihl - sirotčinec, kontejner, škola škole, starost o sirotky... :-)

Mahango a Jakaya

Mahango

Konečně Mahango? Než jsme vyrazili do Mahnga, naložili jsme "instalatéra", který měl v Mahangu v sirotčinci opravit připojení vodního tanku. K tomu bylo potřeba nakoupit materiál. Vyzvedli jsme taky našeho sirotka Fadhila, který se musel vrátit do Mbey na zkoušky a nyní se vracel do Mahanga.  Pak konečně Mahango.

V minulém roce základní školu v Mahangu podpořilo celkem 5 škol a díky této podpoře se podařilo významně jim pomoci při zastřešení budovy školky (2 třídy a jedna malá místnost). V tomto roce školu v Mahangu podořila pouze ZŠ Újezdec (3 600 Kč). I zde jsme se sešli s rodiči, starostou obce a učiteli a společně jsme se dohodli, že za tyto finance uděláme podlahu v jedné třídě školky, aby zde mohli začít učit. Spolupráce s touto školou je nyní opravdu velmi dobrá. Myslím, že je to hodně dáno ředitelem. S podporou vesnice se mu podařilo postavit domek pro učitele, kde jim s podlahou vypomohl i Chris. Samozřejmě se začalo plánovat fotbalové utkání se školou v sousední vesniciSimike. Míč, který vyhráli v minulém roce už nemají. Tak jsem slíbala, že jeden koupím a ten dostane vítěz. Rozhodně tvrdili, že vyhrají :-). Na závěr nás ještě pohostili vařenými banány s česnekem a výborným tuhým masem (všichni dobrovolníci chápou :-))

Jakaya

Další cesta vedla na střední školu Jakaya, kam chodí naši starší sitotci. Hodně jste se o této škole mohli dočíst v blogu dobrovolníků, kteří tady byli v létě a na této škole učili. Nyní se podařilo i pro ně najít partnerskou školu v České republice. Realizaci pomoci budou řešit dobrovolníci, kteří přijedou v létě. Na nás bylo zjistit jejich největší potřeby a finanční rozpočet. Potřeby jsou samozřejmě velké. Ředitel mi např. s chloubou ukazoval třídu biologie, která však byla ZCELA prázdná :-).

Pak na nás čekali 3 kluci- sirotci, kteří jsou podporovaní přes projekt adopce na dálku, ale nebydlí v sirotčinci - Ben, Asubisy a Athumani. Všichni tři jsou ve stejné situaci - neudělali závěrečnou zkoušku ve 4.ročníku a rádi by ji opakovali. Pro mě je zajímavé, že Asubisy se z nich zdá nejvíce průbojný, ačkoliv má handicap (je albín). Možná právě proto. S totu zkouškou jsou často problémy, protože je v angličtině a řada studentů ji proto nezvládne. Je tedy časté, že ji opakují. Je potřeba na ni absolvovat přípravný rok. My jsme se snažili najít cestu, jak by to bylo možné.  Problém je, že toto  přípravné studium je možné pouze v Mbey, což znamená finance navíc. Nejdříve jsme tedy hledali pro ně ubytování. S pomocí babu jsme našli dvě možnosti, které další den ověříme.

Ilenge a Kisa

V úterý nás čekala cesta do krásné horské oblasti, kde se pěstují banány, čaj, káva....Je to opravdu nádherné místo. Letos jsme si řekli, že nechceme chodit na žádné schůze....Dnešní den jsme ale schůzí začali a další dvě nás během dne čekaly :-). Musím říct, že tentokrát všechny byly opravdu konstruktivní.

Nejdříve jsme byli pozváni do Tukuyu, kde jsme měli setkání na úřadě, který spravuje okres a do kterého spadají i naše partnerské školy v Kise a Ilenge. Chtěl nás poznat člověk, který je zodpovědný za základní vzdělávání. Seznámili jsme ho s činností celého sdružení. Velmi ocenili podporu českých škol. Podle jejich slov se snaží jejich školy co nejvíce podporovat, ale problémů a potřeb je opravdu hodně.

Kisa

Na školu v Kise jsme byli velmi zvědaví. Potřebují postavit novou školu, ale v minulém roce jsme neměli možnost je podpořit, protože byly hotové sotva základy. Nyní se již staví a partnerská škola z Ratíškovic je ochotná jim ve stavbě jejich nové školy pomáhat.

Na místě bývalého trhu s čajem už stojí téměř dokončená jedna stavba - 3 třídy a místnost pro učitele. Nyní se staví druhá stejná stavba. ZŠ Ratíškovice poslala škole dost vysokou částku. Finance z minulého roku jsme přidali k těm letošním (23 878 Kč za rok 2013 a 28 084 Kč za rok 2014 ). Na staveništi jsme se sešli se skupinou lidí, která má stavbu na starost - jsou to zástupci rodičů, učitelů a vesnice. Společně jsme se dohodli, že finance použijeme na přípravu na zastřešení a zastřešení druhé budovy. Potřebné dřevo dodají oni. Když jsem tady mezi místními jediným cizincem, občas v zápalu konverzace zapomenou, že nerozumím a pak se na mě obracejí s otázkama na můj názor. A musíme začít znova :-). Za týden se přijedeme podívat, jak práce pokročila. Dohlížet na to budou i z "okresu".

Jako vyjádření vděčnosti jsme dostali velké trsy banánů a dvě slepice. Ještě jsme se setkali s naším podporovaným sirotkem - Asubisy Abrahamem, u kterého řešíme možnost dokončení střední školy v Mbey.

Ilenge

Z Kisy jsme se rychle přesounuli do Ilenge. V Ilenge se nám dostalo vřelého přijetí. Ačkoliv už bylo pozdní odpoledne, celá škola na nás čekala. Učitelé pro nás připravili sambusy a juice (jeden z ananasu a  druhý z manga a avokáda). Protože jsme byli už pořádně hladoví a žízniví, velmi jsme to ocenili. Opět se sešli zástupci vesnice, rodičů a všichni učitelé. Vyjádřili velkou vděčnost za podporu, kterou dostali už v minulém roce, kdy jsme jim pomohli, díky podpoře ZŠ Dobratice a panu Václavovi Zyderovi, dostavit chybějící třídu. Tato škola má tři budovy. Dvě z toho jsou ve velmi špatném stavu a ty plánují v budoucnu nahradit novými. Za podpory vesnice a rodičů již postavili základy pro první budovu (3 třídy). Nyní však nemají dostatek materiálu. Proto jsme se dohodli, že jim pomocí financí, které jim prostřednictvím nás opět poslala ZŠ Dobratice a pan Václav Zyder (7 500 Kč) pomůžeme se stavbou. Oni pak budou podle svých možností pokračovat. Rodiče žáků nás opět zahrnuli dary - dalšími banány, ananasy, kukuřicí a jiným ovocem.

V minulém roce jsme z Ilenge přijímali do našeho sirotčince několik sirotků. Jeden (Wilson) tady musel zůstat, protože dokončoval základní školu a jeho přestup by byl velmi komplikovaný. Nyní jsme ho mohli konečně převzít od rodiny, u které dosud bydlel. Tato rodina nám do auta naložila daší trsy banánů :-). Wilson bude nyní bydlet v sirotčinci v Mahangu a docházet do blízké střední školy. Vždycky mě dojme to, jak si tyto děti sbalí do jedné malé tašky celý svůj dosavadní život a s důvěrou jdou do neznáma.

A pak jsme se konečně vydali do Mahanga. Jednak abychom dovezli Wilsona do jeho nového domova a taky abychom předali do sirotčince všechno jídlo, které jsme dnes dostali - bylo toho plné auto. V Mahangu to způsobilo spoustu radosti a dětem ani trochu nevadilo, když se při vykládání auta museli brodit kalužemi :-). Tento den byl opravdu dlouhý, ale stál za to.

Mbeya

Další den byl pro změnu zcela v africkém tempu. Potřebovali jsme navšívit sirotky - Saluma a Gwakisu, kteří bydlí v Mbey. Taky jsme potřebovali zaplatit jejich školné. Stále jsme někde čekali a čekali, něco hledali...nakupovali (kdo zažil, pochopí :-))

Galula

Před cestou do partnerských škol jsem zajela do Mahanga alespoň všechny pozdravit a dovézt dětem něco z českých vánoc v podobě vánočního cukroví. V sirotčinci jsem se musela seznámit s novými dětmi, které přišli během minulého roku - byli mezi nimi i dva malí "šmudlíci", dvojčata, které v úterý čeká první školní den :-). V Tanzánii právě začíná školní rok. Je tu i Chacha, který už dokončil studia a brzy nastoupí do práce a bratr od Elieza Joseph, který studuje na učitele a ještě má prázdniny, tak tu pracuje a doučuje menší děti. Je na první pohled vidět, jak děti pomalu dorůstají a starají se o ty mladší. Když jsem tu byla poprvé, tak Abu a Ayubu šli do první třídy a dnes dohlížejí na dva nejmenší - Jordana a Bedona.

V Mahangu mě zastihl velmi silný déšť. Místní si ho pochvalovali, protože počasí jim zatím přálo pro sázení kukuřice, ale pro rýži nebylo vody stále dostatek.Takže ráno všichni z venice vyrazili na pole. Mně déšť způsobil poněkud dobrodružný začátek cesty do Galuly. Ten jsem absolvovala na motorce a vzhledem k dešti jsem podle toho i vypadala :-). Cesta do Galuly je vždy něčím vyjímečná. Tentokrát to byl zcela nezvykle déšť, který nás provázel po celý den a místo oblak prachu se kolem auta dělaly gejzíry oranžové vody. Na konci cesty mělo Chrisovo auto zcela novou barvu :-). Ke změnám patří i snahy o opravu cest. Tyto snahy bylo vidět i na této cestě, ale výsledek tomu stále ještě neodpovídá a zřejmě ani dlouho nebude.

Ačkoliv byl dnes státní svátek a ve školách měli volno, ve škole v Galule na nás již čekali. Žáci z partnerské školy v Dubňanech se letos rozhodli pro opravu některé ze tříd. Nejdříve jsme prohlédli to, co bylo díky podpoře ze ZŠ z Dubňan uděláno v minulých letech. Postupně jsme prohlédli třídy, které nejvíce púotřebují opravu. Popravdě jsou to téměř všechny :-). Vybrali jsme 3 v nejhorším stavu. Protože částka je vysoká (20 000 Kč), domluvili jsme se, že uděláme ve všech 3 třídách novou podlahu a v jedné okna i se zasklením a vymalujeme. Pokud to vyjde, chystáme tady s Chrisem jedno překvapení. Ale o tom až příště :-), tedy příští týden.

Pak jsme ještě jeli navštívit některé sirotky v Galule (Faraja a Veronika) a v Mbey (Neema Shimwela), které podporujeme v projektu adopce na dálku. Bylo potřeba, aby jim Chris na začátku roku předal finance na školní potřeby a školné.

A malá poznámka: Cestou do Mbey jsme projížděli místem, kde roste mango. Stačilo zastavit a za 30 Kč jsme ho nakoupili půl pytle :-).

Příjezd

Tanzánie mění. Jsou to změny dobré, ale i špatné....Jedna taková malá změna, která mě čekala po příletu na letišti, byly nové přepážky, které dávaly naději, že tu tentokrát nestrávím v horku v teplém oblečení a bez možnosti napití se spoustu času. Příští rok už tady bude dokonce letiště nové. Čekalo mě ale i jiné překvapení - nedorazilo ani jedno mé zavazadlo. Potkala jsem zde však i tři Slováky, kterým kromě zavazadel nedorazil i jeden kolega (nestihl přípojný let).... Tyto tři Slováky jsem během prvního dne potkala ještě na třech různých od sebe vzdálených místech v Daru, pak že je Afrika veliká :-). Času jsem nakonec na letišti strávila mnohem více. Prostě nás Afrika hned na začátku donutila zpomalit. Jsem tu 3 dny a už nyní vidím, že mé plány a realita budou jiné.

Tak jsem se trochu zdržela v Daru. S Chrisem jsem tak mohla urgovat konečné předání a převoz kontejneru, který Bez mámy vyslalo už v létě, setkat se známými lidmi a nechat se spálit silným sluncem. A nakonec šťastná usínat, že jsem tady. Protože co se naštěstí nemění, jsou stále vysmátí, pohodoví a přátelští místní lidé

Kontejner však žije nějakým svým vlastním životem - problém způsobily léky a autobaterie, které jsou v něm. Byly potřeba nové dokumenty. Pak se táhlo vyřizování , pak převod zaplaceného nějakého dalšího polatku, je potřeba kontrola obsahu (a to i dobu expirace u léků, počet, což znamená, že vše museli rozbalit ?!?) ... Výsledkem je, že kontejner není stále ještě na cestě, ale že konjener "zamrzl" v Dar es Salaama. Máme ale naději, že se kontejner pohne, protože v Daru v tom strašném vedru zamrznout nic nemůže. Je to taková sauna.

Mých téměř 50kg zavazadel mě nakonec dohonilo a mohla jsem konečně pokračovat v cestě. Jednou z prvních věcí, se kterou se musíte poprat je cestování. "Městská hromadná doprava" ve vás na první dojem vyvolá úzkost. Zdá se, že je to jeden velký chaos a nedá se pochopit, jak funguje. Autobusy přijíždějí s otevřenými dveřmi, ze kterých visí člověk (jakýsi průvodčí), který vyvolává směr, kterým autobus jede. Musíte tedy vědět, kam chcete jet a později taky kde vystoupit. Autobusy plně využívají místo uvnitř. Většinou jede, až se ZCELA naplní. Často tak cestujete v podivných polohách na jedné noze, s cizím dítětem na klíně či s nohama na vaku s obilím. Onen průvodčí boucháním do dveří upozorňuje řidiče, kdy může jet, naskakuje většinou až za jízdy a cinkáním mincí dává jesně najevo, komu se tady platí. Na přední sedadla doporučuji sedat si jen tomu, kdo má důvěru v řidiče. I provoz je z pohledu Evropana chaotický. Jezdí se vlevo, hodně se troubí, kličkuje, předjíždět je někdy možné z obou stran a auta jsou často obouchaná tím, jak se snaží udělat na silnici více proudů. Mezitím kličkují lidé s plně naloženými vozíky a řada chodců se snaží o nemožné - přejít silnici. Potmě ke všemu řada vozidel nesvítí. O pronikání do tajů dopravy v Dar es Salaamu jsem se nikdy nepokoušela a ráda jsem se nechala vést. Naopak v Mbey (městu vzdáleném od Mahanga asi 50km, kam často potřebuju zajet), kde jezdí minibusy - tzv. dala dala, jsem byla ráda, že zvládám dojet, kam potřebuju. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jsem opět téměř na začátku, protože vzhledem k zvyšující se dopravě, vybudovali nové autobusové nádraží a změnily některé trasy. Ale podařilo se.

90 000 Kč na opravu škol v Tanzánii

V roce 2014 se do projektu Škola škole zapojilo 6 základních škol a 1 škola mateřská. Jejich úsilí je obdivuhodné neboť celkem bude díky nim použito na pomoc školám v Tanzánii téměř 90 000 Kč.

Děkujeme snažvým žákům a učitelům ze škol:

1. Uherský Brod
2. Uherský Brod Újezdec
3. Dubňany
4. Ratíškovice MŠ
5. Ratíškovice ZŠ
6. Dobratice 
7. Horní Suchá
8. a manželům Zyderovým

Někteří na podporu svých partnerských škol zpívali a koncertovali, jiní hráli divadlo, prodávali na jarmarku či sbírali papír:

     

 Eliška bude mít i tento rok hodně práce: