Závěr

Děkuji všem partnerským školám zapojených do našeho projektu škola škole v České republice - pedagogům a žákům, kteří tomuto projektu věnují svůj čas. Do našeho projektu "škola škole" se nyní zapojilo celkem 6 škol a jeden osobní dárce.( ZŠ Dobratice 1 500 Kč, ZŠ Dubňany - 20 000 Kč, MŠ Ratíškovice 3 000 Kč, ZŠ Ratíškovice - 51 962 Kč, ZŠ Uherský Brod 6 600 Kč, ZŠ Újezdec 3 600 Kč a pan Václav Zyder - 6 000 Kč). Díky jejich darům jsme mohli v tomto roce udělat v Tanzánii spoustu práce:

- opravovali jsme třídy

- zastřešili jednu budovu školy (3 třídy)

- nechali jsme vyrobit nové lavice

- nechali jsme udělat podlahu v jedné třídě MŠ a tím umožnit její provoz

- pomohli jsme při stavbě nové budovy školy

- nakoupili potřebné pomůcky do MŠ

 Realizace pomoci dalších škol se uskuteční při letním pobytu bezmámovských dobrovolníků.

Děkuji taky všem , kteří mě vybavili různými hrami, pomůckami, financemi. Zvláště děkuji dětem ze ZŠ v Hovoranech. Moje zavazadlo bylo sice pořádně těžké, ale díky tomu jsme mohli způsobit spoustu radosti nejen dětem v sirotčinci, ale ve všech školách, kde jsme byli - odměnit vždy tři nejlepší žáky z každé třídy a věnovat některé hry dětem v MŠ. Taky jsme mohli vymalovat MŠ v Galule a uspořádat utkání v netbole a fotbale mezi školami v Simike a Mahangu, kdy vítěz si odnesl cenný míč. Cestou jsme s Chrisem navštěvovali sirotky, které podporujeme. Bylo potřeba zaplatit školné a nakoupit uniformy a školní potřeby.Natěstí jsem ale taky stihla strávit alespoň nějaký čas s dětma se sirotčince a posedět s vesničany před domem.

A na závěr bych napsala slova, které mě řekl babu při našem posledním setkání v Mahangu: "K životu pořebuješ jen tři věci. Na prvním místě Boha, na druhém místě práci (obdělávat zem, kterou nám Bůh dal k získání obživy) a na třetím možnost vzdělání. Když tyto tři věci máš, můžeš jednoduše a šťastně žít. Vše ostaní není potřeba a je navíc."

Mbeya, nový sirotek, rozloučení

Jak jsem psala, čekala nás znovu návštěva našeho známého úřadu, kde jsme chtěli sehnat potřebné povolení k studiu na SŠ Jakaya i pro Damiana. Tentokrát jsem vyrazila se sestrou Epifanií, protože Chris už odjel do chladných krajů - do ČR :-). Přestože na stěnách úřadu nápisy hlásaly, že získat toto povolení už není možné a na úřadě čekal dav lidí, naše "specifičnost" přinesla úspěch!!! Jak sestra řekla - způsobila to z 50% moje barva pleti na tomto místě nezvyklá plus 50% za její hábit :-).

Bylo taky potřeba vyzvednout Anastazii, našeho nového sirotka. Anna (jak jí říkají), žila se svou babičkou ve městě. Přestože je jí 11 let, nechodila dosud do školy. Sama babička neumí číst a psát a nemá sílu ani finance Anně docházku do školy zajistit. Anna tak místo školy pomáhala shánět pro ně obživu. Před Chrisovým odjezdem jsme byli navštívit místo, kde žije (žijí u známých, nemají vlastní bydlení). Bylo potřeba vyřešit její školní docházku. Po dohodě se setrou Epifanií, jsme se rozhodli ji co nejdříve vzít do sirotčince v Mahangu, kde ji bude sestra i ostatní děti doučovat a pak nastoupí rovnou do 3. ročníku. V okolí je spousta sirotků, které žijí u svých prarodičů, ale ti je chtějí mít u sebe, protože nemají nikoho jiného, kdo by se o ně postaral. Ve městech je to často horší, protože nemají možnost obdělávat pole. Anna vzala svou malou igelitku s věcma a ruku v ruce jsme vyrazili do Mahanga. Bylo vidět, jak vše kolem je pro ni nové a úplně hltala vše, co jí sestra cestou ukazovala a vysvětlovala.

Čas rychle utekl a já jsem se musela s Mahangem rozloučit. Hlavně tedy s dětma. Je to každý rok těžší. Velmi těžce se odsud odjíždí. Večer ale nebyl smutný, ale plný smíchu. V Mbey jsme nakoupily maso na večeři a k tomu jsme si dali sodu. Dovezla jsem dětem na závěrečnou párty brčka a protože je polovina z nich utopila v láhvy, o legraci nebyla nouze. Je super sledovat, jak Wilson, který je tady asi 14 dní, dobře zapadl, je tu jako doma a už se stará o mladší a naopak Anna se teprve první večer rozkoukává. Trochu jsme večer protáhli, přestože se jde zítra do školy, ale to se nám teď stalo víckrát. Takže jak kluci převážně "zamutovali": goodbay, but not forever.... Pak už mě čekala dlouhá cesta domů, která se trochu ptotáhla, protože mně v Istambulu uletěl návazný let a tím pak i ve Vídni autobus.... :-). Ale to jsou běžné nástrahy cestování.

ZŠ a MŠ Mahango a Simike II

Poslední dny v Mahangu byly velmi horké, po dešti ani památky. Takže jsem se při objíždění posledních škol v "blízkém" okolí na kole pořádně zapotila. Nejdříve jsem si půjčila kolo od babu. Jízda v sukni na kole se štanglou a bez brzd by nebyl takový problém (je tady téměř rovina), jako byla pořádná osmice na předním kole a skřípění, které dávalo o mně znát širokému okolí :-). Další den jsem dala přednost kolu jedné sestry. Moc jsem si nepomohla. Ale píchla jsem jen jedenkrát :-).

Školu Jakaya jsem musela navštívit hned dvakrát, protože jsem nezastihla ředitele. Alespoň jsem se mohla více poptat na naše studenty (Donaldia je ve 2. ročníku a další tři brzy nastoupí - Wilson, Jamila a Damian).

Školka Mahango

Tak tady jsem to měla opravdu "co by kamenem dohodil". Děti ze školky na mě volají vždy, když vyjdu z domu, protože jsou často venku, kde se učí psát písmena klacíkem do hlíny, a dobře odsud na mě vidí. Donesla jsem do školky všechny nakoupené pomůcky - sešity, tužky, křídy...Protože děti tady všeobecně téměř nekreslí, koupila jsem balíky bílých papírů a pastelky a předkreslila jsem jim omalovánky a různé úkoly pro procvičení grafomotoriky. Největší úspěch ale měly míče - na kopání a házení. Doplnila jsem to věcmi, které jsem dovezla z ČR - nafukovací balónky, bublifuk a samozřejmě sladkosti. Děti mě stopovaly i po zavření školky. Je krásné vidět, jak jim úplná maličkost způsobí velkou radost. Např. když jsem stříhala pexesa, odnášeli si na hraní odstřižky, jako velkou vzácnost. Moc se jim i líbilo si jen tak prohlížet obrázky z pexesa. Zbyla malá část peněz, kterou jsme odložili na léto, kdy budou dobrovolníci ve školce investovat více peněz.

Škola v Mahangu

I ve škole v Mahangu probíhá práce podle domluvy. Jen se trochu zpozdila, protože zedník byl nemocný a nyní je těžké najít druhého, protože všichni pracují na poli. Jakmile zaprší, všichni jsou na svém rýžovém poli. Ale nyní už zase práce odsýpá. Z peněz vyjde v jedné třídě MŠ podlaha a omítky do výšky oken. Děti se zatím učí na místním "úřadě" v Mahangu. Jediné, co jim tam nechybí,  je třecha nad hlavou. Jinak sedí na zemi na udusané hlíně pořádně namačkaní na sebe. Proto chtěli udělat podlahu alespoň v jedné třídě, aby se zde mohli začít učit. Na lavice samozřejmě ještě dlouho nebudou mít, tak jsem jim koupila na zem alespoň rohože, aby děti neseděly přímo na zemi. Jednu rohož jsme koupila taky do sirotčince, protože i zde se často děti učí na zemi (píšou křídou na zem) a taky jim už přestává stačit místo u stolu.

I v Mahangu jsme odměnili vždy tři nejlepší žáky z každé třídy. Měla jsem radost, že v této úspěšné skupině byly hojně zastoupeny naše děti ze sirotčince. Protože jednou z odměn bylo pro každého pexeso, následovala výuka hry pexesa pro děti i učitele :-). Škola v Mahangu posílá spoustu pozdravů a díků svojí partnerské škole v Újezdci.

Simike

Do Simike mě svezl ředitel z Mahanga na motorce. Zde jsem jela hlavně odměnit nejlepší žáky jako v ostatních školách a domluvit předání nových lavic přímo u stoláře v Mswiswi večer před mým odjezdem. Protože jsem hojně zásobená různými druhy pexes, využila jsme je i v Simike jako jednu z odměn. Takže po vyhlášení a odměnění nejlepších žáků, následovala i zde výuka hry pexesa. Velmi dobře se toho zhostil ředitel z Mahanga, ketrý se tuto hru naučil asi hodinu před tím :-).

Stolař ze Simike nakonec zvládl vyrobit téměř všechny lavice (12 ks). Před jejich odvezením do Simike ale budou hotové všechny. Každá lavice má sloužit pro 3 žáky, ale realita je jiná. Většinou tam sedí 4, 5 i 6 žáků. I škola ze Simike posílá velké díky a mnoho pozdravů pro svoji partnerskou školu v Uherském Brodě.

Život bezmámovské rodiny

Dny v sirotčinci jsou nyní dlouhé. Jednak začal školní rok a taky začalo období dešťů, kdy je potřeba rychle obdělat pole, protože od nynější práce závisí následná úroda.Takže kluci brzy ráno vstanou a ještě téměř za tmy se vypraví pěšky několik km do školy. V poledne se vrací zpět na oběd, nejmladší tu zůstávají a ostatní odchází znovu do školy na odpolední vyučování. Po škole je čeká spousta úkolů pro zajištění chodu této rozrůstající se rodiny. Nyní je to tedy hlavně práce na poli. Práce převážně na rýžovém poli není vůbec jednoduchá - v horku, ve vodě, s motykou velkou jako náš rýč...V sobotu tam na ostrém slunci pracovali celý den. Za tmy se se smíchem a zpěvem vrací domů špinaví až za ušima (to je opravdu skutečnost, žádné přikrášlení). K tomu je potřeba postarat se o nasekání dřeva, nošení vody na mytí, úklid, postarat se o zvířata, ale taky o sebe a své věci - praní, umývaní se. A po večeři sedí nad úkoly a předhání se, komu dám víc úkolů. Jsou za to ještě vděční.

Neděle je jediný den, kdy je trochu více času na hry. Tak to rozjíždíme na všech stranách :-). Na jedné straně se hraje fotbal - nejen děti, ale i patron Josef a naši dospěláci. Nevím, koho to baví víc (děti, dospělé, diváky), ale vydrží v horku běhat za míčem celé odpoledne. Nejmladší cvrnkají kuličky. A v tom největším parnu pak dostal každý jednu omalovánku, kterou poctivě další dny vymalovávali (a to všechny věkové kategorie).Večer se opět sedí nad úkoly, které jsou téměř za odměnu.

Ale ani neděle není zcela bez práce. Ke všemu onemocněla naše kuchařka bibi Veronika a bylo potřeba ji doprovodit do nemocnice. Společnými silami se teď musí postarat taky o vaření, což už v tomto počtu není jednoduché. Benedicto byl ale velmi pyšný, když si jeho ugali (kukuřičnou kaši) chodili ostatní přidávat :-).

Lidé se tady hodně smějí. Téměř nic nemají a hodně pracují, aby se uživili. Když se jich ale zeptáte, jak se mají, tak vždycky odpoví, že dobře. To pociťuju jako jeden z největších kontrastů vůči nám. V minulém roce jsem po příletu zpět do Prahy čekala v davu lidí na autobus a lidé kolem si jen stěžovali a na vše nadávali :-(. Děti tady jsou vděčné za opravdovou maličkost. U nás v pokoji plném hraček a stolu se spoustou dobrot je uobčas těžké se jim zavděčit.

Galula II

Stejně jako předchozí den jsme začali na úřadě. Tentokrát nás alespoň díky naší specifičnosti vzali na vědomí (v čekajícím davu vynikla má barva). Naše naděje pro získání potřebného papíru se zvýšila, takže opět zítra. Jestli nám ho nedají, budeme zde nocovat :-).

Pak nás čekalo setkání v cihelně, odkud přišla Chrisovi nabídka výhodného prodeje cihel. Jelikož stále někde něco stavíme, domluvili jsme si hned schůzku. Cihelnu z 50% vlastní Francie, takže nás přivítal jeden místní člověk a jeden mladičký Francouz, který velmi rád viděl bělocha. Jejich projekt vypadá zatím velmi dobře, protože je od nich možné pouze zdarma zapůjčit stroje a přímo na místě stavby vyrábět cihly spolu s místními lidmi....O něco dříve bychom to velmi ocenili v Kise, Ilenge i samotném Mahangu. Dostali jsme výsledné cihly na ukázku, ale domů je opravdu nepovezu :-). Po velmi profesionálním jednání se Francouz proměnil v bělocha, který hledá spřízněné lidi, protože zde bude spolu s manželkou 2 roky.

Do Galuly jsme nakonec dorazili odpoledne a hned jsme začali s chystaným překvapením. V minulých dvou letech jim partnerská škola z Dubňan pomohla dostavit mateřskou školu. V jedné třídě je jich kolem 70ti dětí. Chtěla jsem jim (podobně jako je to ve školce v Mahangu) trochu vymalovat bílé stěny a zároveň aby jim to pomohlo v učení - písmena, číslice  a zvířata (v Tanzánii je MŠ něco jako naše první třída). Jelikož jsem v knížce, kterou o svém životě napsal Chris, zjistila, že on sám má s tím velké zkušenosti, nakoupili jsme barvy a pustili se rychle do toho. 

V tomto roce mě poprvé za dobu, co tu jezdím, postihly zdravotní problémy. Přes dva dny jsem měla neskutečné křeče v břiše, celá jsem hořela a cítila se velmi slabá. Na jednu stranu jsme měla hlad, ale každé další jídlo to jen zhoršovalo. Nevím, jakým jídlem nebo vodou jsem si to vysloužila, protože zde jím v podstatě vše, ale na vodu si dávám pozor. Díky Bohu je to za mnou. Samozřejmě to bylo v nejméně vhodnou chvíli, takže malování ve školce, na které jsme se těšila, bylo nakonec utrpení. Jen díky Chrisovi jsme to zvládli. Končili jsme za tmy. Ještě jsme ve školce navěšeli nafouknuté balónky. Překvapením to nakonec bylo pouze pro dětí z mateřské školy, kteří už v tuto dobu nebyly ve škole. Ostatní žáci nás až do večera bedlivě pozorovali.

Přenocovali jsme v Galule a hned ráno jsme ještě ve škole zkontrolovali probíhající opravy. Jsou už hotové podlahy ve dvou třídách a v jedné udělané okna. Potřebnou vodu  k práci (stejně jako když ji potřebují doma) musí děti nanosit ze vzdálené řeky. Škola je ke všemu na pořádném kopci. Je tedy ještě potřeba udělat podlahu v jedné třídě, zasklít okna a vymalovat. V příštím roce by rádi pokračovali s opravami.

Nejlepším žákům z každé třídy jsme opět předali malé dárky, stejně tak i pro MŠ. Je úžasné vidět, jak se dětem rozzáří oči, když poprvé uvidí třeba bublifuk. A když to vidíte až ve stovkách očí, je to nádhera :-). Často jsou zde problémy se sesuvy půdy. V minulosti se nebezpečně přibližovaly k budově školy. Proto v okolí nasázeli stromy a nyní jsou už pěkně vzrostlé.

Vymalovaná školka se všem, ale zvláště dětem velmi líbila. I tato škola posílá do partnerské školy v Dubňanech mnoho pozdravů a velké díky. Ostatně už samotný název Dubňany vyvolá vždy na jejich tvářích úsměv, protože to zní, jako když řeknete ve svahilštině pták a opice za sebou :-).

Vzhledem k cestě po "rychlém" přesunu do Mbey nás čekaly nekonečné pochůzky. Samozřejmě první zastávkou byl náš známý úřad. Dnes se nám podařilo získat potřebný papír pro dvě naše děti - Jamilu a Wilsona!!! Ale v pondělí bude pokračování,  protože ho potřebujeme ještě pro Damiana. Problém je, že pokud nechceme, aby děti ze sirotčince chodily na dost vzdálenou střední školu, kam spadají, bude potřeba tento proces absolvovat téměř každý rok.

V Mahangu bylo potřeba pro studenty, kteří konečně mohou začít chodit do školy, nakoupit na trhu uniformy. Není jednoduché vybrat z hromady starých botů, které jsou naleštěné, aby vypadaly dobře, takové, které vydrží dlouhé pochody a nerozpadnou se za týden. Ráda jsem to nechala na Josefovi a Chrisovi, kteří s tím už mají značné zkušenosti.

Také jsme museli dořešit opravu lavic v Simike. Opravy by byly natolik nákladné, že jsme se rozhodli za peníze ze školy z Uherského Brodu raději pořídit lavice nové. Bude jich méně, ale budou kvalitní a déle vydrží.

Do Mbey jsme se vraceli opět za tmy. A nyní se snažím kolem půlnoci zakončit blogem tento dlouhý den. Nějak jsem nechytla to africké tempo a všechny dny jsou dost dlouhé a plné činností. A vypadá to, že tomu tak bude až do konce mého pobytu :-).

Ilenge a Kisa II

Před náma je druhé kolo návštěv partnerských škol, abychom dohlédli na prováděné práce. Ráno jsme ale nejdříve museli zajet do obchodu, kde jsme nakupovali věci pro školku v Mahangu. Při našem větším nákupu jsme si přibrali i tašku, která nám nepatřila. Pak jsme se divili, co jsme to v autě našli. Takže jsme ji zajeli vyměnit za to, co jsme tam naopak nechali :-). Taky jsme byli na úřadě urgovat další papír, který je potřeba k tomu, aby naši tři sirotci v Mahangu mohli konečně začít chodit na střední školu. Podle svého původního bydliště spadají totiž do jiné školy (sirotčinci je však nejblíže Jakaya). Získat tento papír je možná těžší než si změnit jméno a studovat jako někdo jiný, což se docela běžně stávalo a stává. V budoucnu to údajně už nebude možné, protože začíná centrální registrace obyvatel. Tentokrát jsme papír nezískali, ale snad se nám to další den podaří.

Ilenge

První zastávkou bylo Ilenge. Dá se říct, že je to již tradicí, že v Ilenge je vše v pořádku a vše běží podle dohody. Stěny budoucí budovy školy pomalu rostou. Ve škole jsme převzali dopisy pro jejich dárce - pana Václava Zydera a ZŠ Dobratice - spolu s mnohými díky a pozdravy pro ně a taky dalšími banány a kukuřicí. Protože jsme chtěli více poznat život zdejších dětí, vydali jsme se spolu s ředitelem školy do vesnice. Jsou to spíše samostatné malé domky ukryté uprostřed banánovníků, takže je není vůbec vidět. Půda zde je velmi úrodná a stejně tak i podmínky pro pěstování všeho možného. Roste zde v podstatě vše společně - banány vedle kávy a čaje, pomerančů a kukuřice... Proto je tady taky půda velmi drahá. Tato bohatá úroda pro ně znamená dostatek jídla po celý rok, ale z částečného prodeje jen malý zisk na vše další potřebné.

Naopak Mahango, kde téměř žádné ovoce neroste, má výhodu v možnosti pěstování rýže, která je drahá a tedy se výhodně prodává. Její pěstování však vyžaduje opravdu tvrdou práci, což právě v tomto měsíci každý v Mahangu potvrdí.

Ve vesnici jsme narazili i na včelí úl, tak přikládám pro zajímavost fotografii. Také jsme viděli, jak se z cukrové třtiny vyrábí alkohol - nařízne se  a připevní se k ní trubice, kam odtéká tekutina. Další postup najdete v knížce, kterou napsal Chris :-).

Kisa

Ačkoliv v Kise slibovali, že za týden budou mít střechu na jedné budově nové školy hotovou, věděli jsme, že to nemůžou stihnout. Práce jim ale šla pěkně od ruky. Jen lešení z žebříků (můžete vidět na fotce) se mi zdálo poněkud nebezpečné. Oni vypadali ale v pohodě. Sešla se spousta mužů z vesnice, aby pomohli. Na vše dohlížel sám starosta s ředitelem školy. Kontrola přijela i zhora od člověka, se kterým jsme se minulý týden setkali v Tukuyu. Takže kontrola je důkladná.

I tady jsme se vydali se starostou i ředitelem školy navštívit vesnici. Setkali jsme se hlavně se starými lidmi, protože ostatní byli na poli. Mnoho z těchto starých lidí, pokud nemají rodinu,  jsou na tom vlastně stejně jako sirotci. Například stará paní.se kterou jsme se setkali (na fotce), má doma těžce nemocného manžela, ktreý jen leží a nemůže ani mluvit. Sama paní je už velmi slabá, takže práce na poli je pro ni velmi těžká. Jídlo ale musí obstarat, protože nemá žádnou rodinu. Na lékaře pro manžela však finance nemá. Rozhodně jí ale nechybí úsměv na tváři. Když jí Chris donesl alespoň cukr a mýdlo, vzala mačetu a darovala mu celý trs banánů. Připadalo mi to jako příběh z Bible o chudé vdově, která darovala vše, co měla. Na další banány bude čekat asi dva měsíce. Také jsme potkali faráře, který staví kostel, což znamená, že z dost velké dálky každý den přiváží na kole na místo stavby káman po kameni (spíše balvany).

Ve škole jsme pak odměnili nejlepší žáky z každého ročníku a převzali spoustu díků pro partnerskou školu v Ratíškovicích.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v Igogwe navštívit  dalšího podporovaného sirotka přes adopci na dálku - Loveness. To je přesný příklad pro změnu jména. Loveness neudělala závěrečnou zkoušku v sedmém ročníku a nyní chodí do školy pod jiným jménem. Do Mbey jsme se po velmi dlouhém dni vraceli v husté mlze.

Fotbalové utkání Mahango x Simike

Čekal nás fotbalový zápas mezi školou v Mahangu a Simike. Nový míč, který byl určen pro vítěze však zůstal spolu s Chrisem v Mbey. Tak jsem si ze sirotčince míč zase vzala a slíbila, že jim brzy přivezu druhý. Získat tento míč před zápasem včas nebylo tak jednoduché. Josef (patron sirotčince), který měl míč schovaný ve svém pokoji, byl ráno na několik kilometrů vzdáleném poli, kde pomáhal babuovi orat pole pomocí volů. Najít ho, dobrodit se k němu vodou (cestou stejně jako vloni utopit žabky), počkat, až bude práce hotová a absolvovat cestu zpět vzalo "trochu " času. Na začátek zápasu jsem tak dorazila s 20 min zpožděním. Žáci ze sousedního Simike však měli zpoždění větší :-).

Tento den bylo neskutečně horko. Před zápasem jsem začínala mít před očima pouze tmu. Zachránily mě 2 litry vody, po nichž jsem byla schopná zase fungovat :-). Nikdy jsem snad tolik vody nevypila. Toto horko však neubralo nic na nadšení hráčů a hlavně fanynek. Pro dostatečný výhled se využívaly všechny možnosti. Děti visely na všech dostupných stromech. Jako první proběhlo utkání v netbole (něco jako dívčí košíková). V minulém roce, kdy jasným favoritem bylo Simike, bylo letošní utkání velmi vyrovnané a tím pro fandící hodně zajímavé. Nakonec těsně vyhrálo Mahango (12:11). Vítězství (a tedy i fotbalový míč) získalo Mahango nakonec i ve fotbale (3:0). Oslavu vítězství nezkazil ani dlouho očekávaný déšť. Všichni hráči za námahu dostali sodu, což pro ně byly nové vánoce :-). Já jsem ještě stihla dojet do Mbey těsně před setměním. Už mě honila pořádná bouřka.