Galula II

Stejně jako předchozí den jsme začali na úřadě. Tentokrát nás alespoň díky naší specifičnosti vzali na vědomí (v čekajícím davu vynikla má barva). Naše naděje pro získání potřebného papíru se zvýšila, takže opět zítra. Jestli nám ho nedají, budeme zde nocovat :-).

Pak nás čekalo setkání v cihelně, odkud přišla Chrisovi nabídka výhodného prodeje cihel. Jelikož stále někde něco stavíme, domluvili jsme si hned schůzku. Cihelnu z 50% vlastní Francie, takže nás přivítal jeden místní člověk a jeden mladičký Francouz, který velmi rád viděl bělocha. Jejich projekt vypadá zatím velmi dobře, protože je od nich možné pouze zdarma zapůjčit stroje a přímo na místě stavby vyrábět cihly spolu s místními lidmi....O něco dříve bychom to velmi ocenili v Kise, Ilenge i samotném Mahangu. Dostali jsme výsledné cihly na ukázku, ale domů je opravdu nepovezu :-). Po velmi profesionálním jednání se Francouz proměnil v bělocha, který hledá spřízněné lidi, protože zde bude spolu s manželkou 2 roky.

Do Galuly jsme nakonec dorazili odpoledne a hned jsme začali s chystaným překvapením. V minulých dvou letech jim partnerská škola z Dubňan pomohla dostavit mateřskou školu. V jedné třídě je jich kolem 70ti dětí. Chtěla jsem jim (podobně jako je to ve školce v Mahangu) trochu vymalovat bílé stěny a zároveň aby jim to pomohlo v učení - písmena, číslice  a zvířata (v Tanzánii je MŠ něco jako naše první třída). Jelikož jsem v knížce, kterou o svém životě napsal Chris, zjistila, že on sám má s tím velké zkušenosti, nakoupili jsme barvy a pustili se rychle do toho. 

V tomto roce mě poprvé za dobu, co tu jezdím, postihly zdravotní problémy. Přes dva dny jsem měla neskutečné křeče v břiše, celá jsem hořela a cítila se velmi slabá. Na jednu stranu jsme měla hlad, ale každé další jídlo to jen zhoršovalo. Nevím, jakým jídlem nebo vodou jsem si to vysloužila, protože zde jím v podstatě vše, ale na vodu si dávám pozor. Díky Bohu je to za mnou. Samozřejmě to bylo v nejméně vhodnou chvíli, takže malování ve školce, na které jsme se těšila, bylo nakonec utrpení. Jen díky Chrisovi jsme to zvládli. Končili jsme za tmy. Ještě jsme ve školce navěšeli nafouknuté balónky. Překvapením to nakonec bylo pouze pro dětí z mateřské školy, kteří už v tuto dobu nebyly ve škole. Ostatní žáci nás až do večera bedlivě pozorovali.

Přenocovali jsme v Galule a hned ráno jsme ještě ve škole zkontrolovali probíhající opravy. Jsou už hotové podlahy ve dvou třídách a v jedné udělané okna. Potřebnou vodu  k práci (stejně jako když ji potřebují doma) musí děti nanosit ze vzdálené řeky. Škola je ke všemu na pořádném kopci. Je tedy ještě potřeba udělat podlahu v jedné třídě, zasklít okna a vymalovat. V příštím roce by rádi pokračovali s opravami.

Nejlepším žákům z každé třídy jsme opět předali malé dárky, stejně tak i pro MŠ. Je úžasné vidět, jak se dětem rozzáří oči, když poprvé uvidí třeba bublifuk. A když to vidíte až ve stovkách očí, je to nádhera :-). Často jsou zde problémy se sesuvy půdy. V minulosti se nebezpečně přibližovaly k budově školy. Proto v okolí nasázeli stromy a nyní jsou už pěkně vzrostlé.

Vymalovaná školka se všem, ale zvláště dětem velmi líbila. I tato škola posílá do partnerské školy v Dubňanech mnoho pozdravů a velké díky. Ostatně už samotný název Dubňany vyvolá vždy na jejich tvářích úsměv, protože to zní, jako když řeknete ve svahilštině pták a opice za sebou :-).

Vzhledem k cestě po "rychlém" přesunu do Mbey nás čekaly nekonečné pochůzky. Samozřejmě první zastávkou byl náš známý úřad. Dnes se nám podařilo získat potřebný papír pro dvě naše děti - Jamilu a Wilsona!!! Ale v pondělí bude pokračování,  protože ho potřebujeme ještě pro Damiana. Problém je, že pokud nechceme, aby děti ze sirotčince chodily na dost vzdálenou střední školu, kam spadají, bude potřeba tento proces absolvovat téměř každý rok.

V Mahangu bylo potřeba pro studenty, kteří konečně mohou začít chodit do školy, nakoupit na trhu uniformy. Není jednoduché vybrat z hromady starých botů, které jsou naleštěné, aby vypadaly dobře, takové, které vydrží dlouhé pochody a nerozpadnou se za týden. Ráda jsem to nechala na Josefovi a Chrisovi, kteří s tím už mají značné zkušenosti.

Také jsme museli dořešit opravu lavic v Simike. Opravy by byly natolik nákladné, že jsme se rozhodli za peníze ze školy z Uherského Brodu raději pořídit lavice nové. Bude jich méně, ale budou kvalitní a déle vydrží.

Do Mbey jsme se vraceli opět za tmy. A nyní se snažím kolem půlnoci zakončit blogem tento dlouhý den. Nějak jsem nechytla to africké tempo a všechny dny jsou dost dlouhé a plné činností. A vypadá to, že tomu tak bude až do konce mého pobytu :-).