Příjezd

Tanzánie mění. Jsou to změny dobré, ale i špatné....Jedna taková malá změna, která mě čekala po příletu na letišti, byly nové přepážky, které dávaly naději, že tu tentokrát nestrávím v horku v teplém oblečení a bez možnosti napití se spoustu času. Příští rok už tady bude dokonce letiště nové. Čekalo mě ale i jiné překvapení - nedorazilo ani jedno mé zavazadlo. Potkala jsem zde však i tři Slováky, kterým kromě zavazadel nedorazil i jeden kolega (nestihl přípojný let).... Tyto tři Slováky jsem během prvního dne potkala ještě na třech různých od sebe vzdálených místech v Daru, pak že je Afrika veliká :-). Času jsem nakonec na letišti strávila mnohem více. Prostě nás Afrika hned na začátku donutila zpomalit. Jsem tu 3 dny a už nyní vidím, že mé plány a realita budou jiné.

Tak jsem se trochu zdržela v Daru. S Chrisem jsem tak mohla urgovat konečné předání a převoz kontejneru, který Bez mámy vyslalo už v létě, setkat se známými lidmi a nechat se spálit silným sluncem. A nakonec šťastná usínat, že jsem tady. Protože co se naštěstí nemění, jsou stále vysmátí, pohodoví a přátelští místní lidé

Kontejner však žije nějakým svým vlastním životem - problém způsobily léky a autobaterie, které jsou v něm. Byly potřeba nové dokumenty. Pak se táhlo vyřizování , pak převod zaplaceného nějakého dalšího polatku, je potřeba kontrola obsahu (a to i dobu expirace u léků, počet, což znamená, že vše museli rozbalit ?!?) ... Výsledkem je, že kontejner není stále ještě na cestě, ale že konjener "zamrzl" v Dar es Salaama. Máme ale naději, že se kontejner pohne, protože v Daru v tom strašném vedru zamrznout nic nemůže. Je to taková sauna.

Mých téměř 50kg zavazadel mě nakonec dohonilo a mohla jsem konečně pokračovat v cestě. Jednou z prvních věcí, se kterou se musíte poprat je cestování. "Městská hromadná doprava" ve vás na první dojem vyvolá úzkost. Zdá se, že je to jeden velký chaos a nedá se pochopit, jak funguje. Autobusy přijíždějí s otevřenými dveřmi, ze kterých visí člověk (jakýsi průvodčí), který vyvolává směr, kterým autobus jede. Musíte tedy vědět, kam chcete jet a později taky kde vystoupit. Autobusy plně využívají místo uvnitř. Většinou jede, až se ZCELA naplní. Často tak cestujete v podivných polohách na jedné noze, s cizím dítětem na klíně či s nohama na vaku s obilím. Onen průvodčí boucháním do dveří upozorňuje řidiče, kdy může jet, naskakuje většinou až za jízdy a cinkáním mincí dává jesně najevo, komu se tady platí. Na přední sedadla doporučuji sedat si jen tomu, kdo má důvěru v řidiče. I provoz je z pohledu Evropana chaotický. Jezdí se vlevo, hodně se troubí, kličkuje, předjíždět je někdy možné z obou stran a auta jsou často obouchaná tím, jak se snaží udělat na silnici více proudů. Mezitím kličkují lidé s plně naloženými vozíky a řada chodců se snaží o nemožné - přejít silnici. Potmě ke všemu řada vozidel nesvítí. O pronikání do tajů dopravy v Dar es Salaamu jsem se nikdy nepokoušela a ráda jsem se nechala vést. Naopak v Mbey (městu vzdáleném od Mahanga asi 50km, kam často potřebuju zajet), kde jezdí minibusy - tzv. dala dala, jsem byla ráda, že zvládám dojet, kam potřebuju. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jsem opět téměř na začátku, protože vzhledem k zvyšující se dopravě, vybudovali nové autobusové nádraží a změnily některé trasy. Ale podařilo se.